Šance - Únos

„Au! Okamžitě mě pusť ty srabe! Copak takhle bojuje kouzelník?“ křičím na kohosi, kdo mě popadl zezadu za krk a zavazuje mi oči. Hůlku mi sebral z ruky a právě mi taky zacpal pusu. Pomoc, sakra! To tu už není nikdo z řádu? Najednou mě chytá dalších asi pět lidí. Srabi! To se mě bojíte, nebo co? Asi by na mě jeden nestačil, haha. Snažím se svou situaci alespoň trochu zlehčit, ale není to vůbec jednoduché. Táhnou mě kdoví kam. Svázali mě. Nedokážu ze sebe vypravit ani hlásku, snažím se zmítat a zoufale čekám, jestli mě někdo zachrání. Kdybych aspoň věděl, kdo mě drží a kam mě vlečou. Okamžitě mě pusťte, vy vrazi! Chce se mi vztekle řvát. Auvajs! Právě mě jeden upustil na zem. Nechutně to se mnou švihlo. Brní mě ruka od ramene až po konečky prstů.
„Rone!“ „Rone, kde jsi?“ „Ozvi se, no tak, Roanalde!“ už mě hledají, naděje mi dává sílu, snažím se jim vykroutit. Vzápětí si za to vysloužím ránu do hlavy, až málem omdlím. Ne, nesmím to vzdávat. Stále slyším, jak mě mamka s Hermionou zoufale hledají. Kdybych jim mohl dát nějak vědět, kde jsem. Bez hůlky nemám šanci a hlasy se pomalu ztrácejí v dálce.
Mí únosci se najednou zastavují. Asi se znovu někde bojuje, protože slyším hluk a výkřiky.Odhaduji, že naši vyhrávají, protože ten, kdo mě drží, se zdá být nervózní. Chtělo by to skoncovat s nimi jednou pro vždy.
Už zase mě někam vlečou. Hlava mě bolí jako střep a ozývají se i zranění z boje. Ruka nepříjemně pálí a asi mám natažené vazy v koleni, protože to šíleně bolí. Taky určitě krvácím. Spousta míst na mé kůži je v jednom ohni.
BUM! Ta rána mě na okamžik ohluší. Pravděpodobně jsme se přemístili, protože je najednou ticho. Slyším tlukot vlastního srdce a neodvažuji se hýbat. Jedna rána do zátylku by mi pro dnešek mohla stačit.
„Položte ho sem,“ zašeptá jeden z nich. Zdá se mi, že ten hlas odněkud znám, ale nemohu si vzpomenout. Kdo to jen může být? Tak strašně mě bolí hlava. Mám strach. Nevím, co chtějí se mnou dělat, ale na přátelské posezení u šálku čaje a sušenek to nevypadá. Kéž by to byl jen sen, říkám si, i když cítím, že je všechno až moc skutečné.
„Děkuji vám za spolupráci, můžete jít. Já se o něho postarám,“ můj únosce mluví stále šeptem a trochu zvláštně. Možná je to účel – nechce být poznán. Bojí se, abych ho neprásknul. To ovšem znamená, že nemá v úmyslu mě zabít. A nebo se bojí, abych mu neutekl. Každopádně mě tu asi nečeká nic dobrého. Musím se psychicky připravit na nejhorší. Ale snad na mě Řád nezapomene. Myslím na Hermionu, na to, jak ji miluju a jak jsem hloupý, že jsem jí to nikdy neřekl. Nerad si to přiznávám, ale stále se mi do hlavy dere velmi nepříjemná myšlenka. Co když už ji nikdy neuvidím?
„Tak to bychom měli, drž ho!“ panovačný hlas přechází okamžitě zpět do šepotu. Škoda, stále nevím, kdo mě tu vězní. Rozvazují mě, svlékají a dávají dobrý pozor na každý můj pohyb. Za každý sebemenší náznak nevole mě hned stihne trest. Za chvilku už jsem tak omlácený, že se už nepokouším bránit. Jsem nahý, jen šátek přes oči mi kryje výhled. Necítím se zrovna nejlépe. Snad mě nechtějí … Klid, Rone. Radši nemysli na nic zlého, nebo se to stane.
Ach ne! Už je to tady. Jeden z nich, ten menší, řekl bych mě hladí. Po tváři, po vlasech, ramenou. Jemně se dotýká mého těla, vyhýbá se zraněním a šeptá: „Klid, drahoušku, jen klid. Ničeho se neboj,“ laská mě jako miminko.
„Už jsem tady,“ přišel další. Podle chůze by to mohla být žena. Dotkne se mě zlehka hůlkou a léčí mi zranění. Přestávám to chápat. Bere mě něžně pod rameny a dává mi pít jakýsi odporný lektvar. Chce se mi hrozně spát, vnímám už jen rozostřeně, někdo mě obléká, nese pryč a něco šeptá. Nerozumím mu. Tma.
Kde to jsem? Vůbec na nic se nepamatuju. Je tady tma a zima. Ležím na čemsi tvrdém a chladném. Musím se vzpamatovat. Sedám si, pomalu vstávám, dělám první váhavý krok. Teď je nejdůležitější nepřerazit se v té tmě o něco. Pomalu jdu dopředu, najednou nemám pevnou půdu pod nohou. Sedám si a opatrně spouštím nohy dolů. Aha, to, na čem jsem ležel, je asi postel. Takže mě nenechali na zemi. Docela se mi ulevilo. Navíc si konečně vzpomínám na včerejší večer. Teda pokud je teď ráno. Nemám ani potuchy, kolik je hodin.
Držím se rukama kamenné zdi a pomalu obcházím místnost. Ještěže mám boty. Pokud je podlaha stejně studená, jako stěny, nechtěl bych tu chodit bosky.
Ha! Dveře! Nahmatám kliku a s hrůzou zjišťuji, že mě tu zamkli. Proč? I když, co jiného jsem měl čekat? Jdu pomalu dál, už jsem obešel celou místnost a jsem znovu u dveří. Buším na ně zesláblou rukou.
„Hej! Haló! Slyšíte mě?“ nikdo se neozývá. Už mě to bouchání a volání unavuje. Sedám si na zem vedle dveří a čekám. Doufám, že mě tu nechtějí nechat umřít hlady. Netoužím po ničem jiném, než po lidské společnosti. Ať je mým věznitelem kdokoliv, jen ať už se objeví.
Au! Něco mě praštilo do ruky. Co to k sakru… Aha, někdo otevřel dveře. To byl taky hloupý nápad sedat si hned vedle nich. No, zdá se, že se mé přání splnilo. Mí věznitelé se za mnou konečně přišli podívat. Jsou tři a mají na hlavách kukly – pěkně mudlovský způsob. Stojí nade mnou jako při posledním soudu, nemluví a já se, ač nerad, začínám bát. Co se mnou asi udělají? Myšlenky mi prolétají hlavou rychlostí světla. Tak aspoň mluvte, proboha! Chce se mi křičet.
Dobrých pět minut si mě prohlížejí. Dost mě to znervózňuje. Neodvažuji se pohnout a téměř nedýchám. Hlavně nedat najevo strach. Konečně asi usuzují, že na mě nic nevykoukají a odcházejí. Ještě mi šoupnou do rohu místnosti nějaké jídlo a džbán s pitím. Taky je tu světlo, což je poněkud uklidňující. Mám příšerný hlad, ale taky se poněkud bojím. Možná mě chtějí otrávit. Trochu váhavě se pouštím do jídla. Není špatné a zatím v pořádku. Neprojevují se u mě žádné příznaky otravy. I čaj je dobrý. Příjemně teplý a sladký.
Ale teď najednou… no jistě! Jed byl v pití. Roanalde Weasley, jsi hloupý a neschopný idiot. Necháš se otrávit bandou hloupých Smrtijedů! Motá se mi hlava, radši si lehnu na ten kamenný výstupek. Když zemřít, tak důstojně. Už je to tady. Přestávám vidět i slyšet. Neposlouchají mě ruce, ani nohy. Sbohem světe…